Přeskočit navigaci

Parabellum Militaria – militárie, nakladatelství, historie




SS-Unterscharführer Amandus AHLF, Průzkumný oddíl 1, 1.SS-pancéřová divize „Leibstandarte Adolf Hitler“

Kdy a jak jste vstoupil do služby u Waffen SS a co bylo důvodem pro vstup?

Narodil jsem dne 5.května 1923 v Geversdorf poblíž Elbmühnung. Prostřednictvím výchovy a doporučení ze strany mého vlasteneckého otce jsem podal dobrovolně žádost ke vstupu do Waffen SS. Později si to sice vyčítal, ale bylo to i mé přání. 15.října 1941 jsem nastoupil k jednotce SS Flak-Ersatz Abteilung (protiletadlový výcvikový a doplňovací oddíl) v hessenském Arolsen.

 V jaké/jakých jednotkách jste sloužil?

 

Na konci roku 1941 jsem sloužil po velením Kurta Meyera, přezdívaného jako Panzermeyer v jeho průzkumném oddílu v 1. divizi SS Leibstandarte Adolf Hitler. Komplet celá jednotka jsme se zařadili ke štábu v Sennelager u Padeborn. Včetně našich zbrusu nových 2 cm protiletadlových děl umístěných na 1tunovém pásovém tahači. (Pozn. Autora: Jednalo se Sdkfz.10/5 s Flak 38). Já byl zařazen jako mířič a zároveň i střelec.

 Kde jste prodělal výcvik?

 Můj základní výcvik byl úspěšně zakončen v již zmiňovaném Arolsen. Odtud mě poslali na výcvik k obsluze 30 cm světlometu. Dost jsem se divil s kamarády k čemu nám u Waffen SS takový výcvik bude. Bylo to však jen formální přiřazení k již probíhajícímu školení ostatních příslušníků naší jednotky. Oddechli jsme si až tehdy, když jsme dostali písemný rozkaz k zařazení na výcvik obsluhy u 2 cm protiletadlového děla. Speciální střelecký výcvik jsem prodělal v červnu a červenci 1942 na Ukrajině.

 Jaké máte vzpomínky na život rekruta?

 Během výcviku v Arolsen jsme od učitele-jednoho Unterscharführera (podpraporčík-poddůstojník) pocítili známky šikany. Ale řekli jsme „My jsme tady dobrovolně!“ Brzy na to ho odveleli na frontu. Od té dobý se více a více prohlubovalo mezi námi přátelství – Kameradenschaft. Při polním výcviku, kdy jsme pohnuli jen nepatrně s naší zbraní (Sdkfz.10/5), jsme museli kompletně celý tahač vyčistit, ikdyž jsme jen projížděli třeba čistými ulicemi města nebo kasarnách. Až později na frontě, jsme si říkali jaké stupidity jsme museli podstupovat. Vůbec jsme neabsolvovali politické školení, zato vojenského drilu se nám dostalo až dost.

 Na jakých bojištích jste se ocitl?

 Během cvičných střeleb v létě 1942 na Ukrajině nebo výcviku u průzkumného oddílu jsme se do akce samozřejmě nedostali. Můj křest bojem nastal až v únoru 1943 při bitvě o Charkow. Boje byly velmi těžké a ser svým 2 cm flakem jsme mnohdy stříleli do oken ve vyšších patrech budov, kde se ukrývali zrádní odstřelovači. Pamatuji, že jsme bojovali i proti tankům, které se nám dařilo zapálit již po prvních výstřelech. V srpnu 1943 jsem se účastnil obsazení Itálie, poté co italský generál Badoglio uzavřel se spojenci mír a ohrozil tak naše jednotky na jihu. V půlce listopadu jsme museli opustit slunnou Itálii a vrátit se zpět na východní frontu do těžkých bojů u Žitomiru. Zde jsem byl dvakrát zraněn. Dalším nasazením byla západní fronta v Normandii a bitva v Ardenách. Konec války mě zastihl v těžkém boji proti českým povstalcům v okolí Prahy.

 Jaké bylo Vaše přijetí mezi kamarády ve výcviku a na frontě?

 Naše jednotka „Flakařů“ Byla od počátku spiklenecká banda. Čím více času jsme spolu trávili, tím víc se utužovalo naše kamarádství. Čím horší zážitky jsme prožívali, tím větší bylo mezi námi pouto přátelství. Pamatuji si, že když jsme se přesouvali v lednu 1945 z Arden, několik mých podřízených kamarádů, bylo z Rúrské oblasti. Přemluvili mě na krátkou dovolenou na čestné slovo, aby mohli navštívit své rodiny a příbuzné. Domluvili jsme se, že se setkáme za dva dny kousek jižně od Kolína, kde měla mít naše vojenská kolona odpočinek. K mému překvapení se však nikdo nedostavil. Můj dobrý kamarád, taky SS-Unterscharführer, si ze mě dělal srandu že si můžu připravit svou hruď pro exekuční komando. Naštěstí se všichni do dvou dnů objevili. Loučení s blízkými bylo pro ně těžké a bohužel pro některé i poslední.

 Jaké máte válečné vzpomínky? Dramatické nebo smutné….

 Během charkovské operace jsme měli při bojích v přístupových oblastech k městu minimální ztráty. To se však změnilo v pouličních bojích. Jednu chvíli jsme byli s 35 muži obklíčeni.  Oberscharführer Schwarzenbolz a Unterscharführeři Dellen a Felske se radili co dál. Náhle nás Ivani přepadli granáty. Všichni tři zalehli granáty, aby zachránili ostatní kamarády. Jejich těla byla roztrhána na kusy. Po boji jsme posbírali všechny části jejich těl do celt. Tři dny jsem vozil jejich ostatky v muničním přípojném vozíku, abych je společně s kamarády důstojně pohřbil na opravdovým hřbitově. Byli to naši kamarádi a hrdinové!

Taktéž mě těžce ranilo když padl můj kamarád Ernst Lemkau z protiletadlového vozu 2. Pocházel ze sousední vesnice, jen 6 kilometrů od mé rodné vsi a znali jsme se a kamarádili od útlého dětství.

Během invaze v Normandii, jsme po zastávce v polní dílně, společně s mým řidičem zastavili za rozednění u okraje lesa. Chtěli jsme si dát na chvíli šlofíka, než začne nervy drásající denní přesun a hon s Jabo´s (spojenecké stíhací bombardéry). Náhle jsme se vzbudili a vidíme jak nám banda francouzských partyzánů kradou z vozu zbraně. Potichu jsme se odplazili houštím pár metrů stranou. Minutu poté prohledávali okolí včetně místa, kde jsme spali. Měli jsme obrovské štěstí, protože by nás jako příslušníky SS nepochybně podřízli nebo před pomalou smrtí mučili. Byla to jejich specialita.

Jaké vyznamenání jste obdržel?

 25.března 1943 jsem obdržel za příkladné velení v boji o Charkov, Železný kříž 2.třídy a Tankový odznak v bronzu. Černý odznak za zranění jsem obdržel za zranění kulkou při výměně rozpálené hlavně flaku během boje dne 6. prosince 1944 u Žitomiru. Sponu za boj zblízka v bronzu jsem byl vyznamenán dne 29.dubna 1944 za 23 potvrzených dní boje z blízka od 5.února 1943 do začátku roku 1944.

 Jak byste charakterizoval nepřítele?

 Sověti většinou bojovali tzv „přes otevřené hledí“ (bezhlavě pozn.autora) a z povinnosti vůči své vlasti v duchu Velké vlastenecké války. Často byly jejich jednotky hnány do útoku pod tlakem komunistických komisařů. Zajisté jsme se setkali i s fanatiky, kteří svůj život bezvýsledně obětovali v hrdinské pseudopóze. Kvůli svým zraněním a službě v týlu nemůžu nijak objektivně hodnotit spojenecké vojáky. Vím jen z vyprávění kamarádů, že to nebyli dobří vojáci a až na výjimky, to byli strašpytlové. Co se týká Italů z Badogliovo jednotek, tam ani nebudu ztrácet slov, neboť se vzdávali horečnatě svých zbraní jen aby se vyhnuli boji. Mnohdy nám zanechali i těžké zbraně, které nám mohli způsobit vážné ztráty nebo se vzdávali v několikanásobné přesile.

 Jaké bylo chování civilního obyvatelstva na obsazeném území?

 Na Ukrajině jsme žili u jednoho páru starých manželů. Rusové a Ukrajinci žili velmi těžce a špstně pod komunismem. Všeobecně byli tito civilisté přátelský a vstřícní, zvláště když jsme obchodovali s potravinami. Bohužel se někteří, pod svým bolševickým fanatismem, snažili nám škodit jak jen mohli. S takovými jsme neměli slitování. S italským obyvatelstvem jsme měli dobré kontakty. Pobyt v Itálii byl pro nás klidný a příjemný.

 Jaké bylo vybavení, výstroj a oblečení?

 Oblečení a výstroj byly celkově dobré. Osobně si nemůžu vůbec stěžovat. Od charkovské operace jsme nosili v zimě teplé vlněné oblečení s kožešinou, filcové holínky a rukavice. S pokračující válkou se kvalita snižovala, ale jako elitní jednotky jsme měli vždy to nejlepší. Bude to tím, že jsme se už jako starý mazáci dokázali, mnohdy lstí, o sebe líp postarat. Munice jsme měli vždy dostatek.  Taktéž ručních zbraní, granátů, panzerfaustů či střel do flaku, kterých muselo být v plném stavu 1800 kusů. Vždy když jsme byli staženi za frontu, první dva až tři jsme měli na to, aby byli naše uniformy a zbraně vyčištěné a v naprostém pořádku. Od třetího dne byl dril a týlové služby v perfektně vyčištěných uniformách naší všední rutinou.

 Jak jste přežil konec války?

 Na konci války jsem sloužil a cvičil se v SS Truppenübungsplatz Beneschau (pozn. Autora: Výcvikový prostor SS Benešov) jižně od Prahy. Když vypuklo povstání, měl jsem pod velením skupinu asi 20 mužů. Dostali jsme kola, samopaly a pušky a měli jsme být nasazení jako rychle přesouvající se pěší jednotka v boji proti českým povstalcům. Došlo k několika přestřelkám, ale Češi se rychle stáhli když uslyšeli dávky z našich Sturmgewehrů a zjistili, že proti nim bojují SS. Poté jsme přijeli do Prahy, kde jsme sváděli krvavé boje s povstalci a Rusy v německých uniformách. V nastalém zmatku a bez dalších rozkazů od velení jsem rozhodl, abychom se vydali na západ pryč od postupujících Rusů. Nikomu se už nechtělo bojovat, když byl mír za dveřmi. Na chování Čechů mám nejhorší vzpomínky, ale i jednu hezkou, která potvrzuje, že ne všichni byli špatní.

Pozn.autora: Bojům v Pražském povstání bylo věnováno speciální a rozsáhlé interview dne 26.-27.2.2014

Kdy a kde jste byl vzat do zajetí? Jak jste ho vydržel?

 Po příjezdu do amerických linií nás shromáždili na jedné louce a poté v kasárnách v Klatovech.  Tam byl můj kamarád a spolubojovník už od Ruska – Hinsch brutálně týrán a to takovým způsobem, že zůstal psychicky nemocný do konce života. Důvod byl, to že požadoval pro nás vězně trochu pitné vody. Poté nás za řevu a mlácení palicemi a železnými pruty nahnali jako dobytek do zapáchajících nákladních vagonů a odvezli do Flossenburgu v Bavorsku. Všude, i později ve Weidenu v Oberpfalzu či Grafenwöhru jsme trpěli strašným hladem. Mnozí naši kamarádi zemřeli hlady. Já osobně jsem se několikrát zhroutil. Později jsem se dostal do francouzského zajetí a pracoval v jejich dole. Práce byla strašná. Opět plno kamarádů zahynulo při závalech či důlních neštěstí. Naštěstí přišlo nařízení od Američanů, aby mužstvo do hodnosti Unterscharführer bylo ze zajetí propuštěno.  Všichni od Oberscharführera výš zůstali. Pozn. Autora: K propuštění došlo na podzim 1949!

 Jak pokračovala Vaše životní dráha po válce?

 Po propuštění ze spojeneckého zajetí jsme měli hlásit jako severoněmecký rodáci na anglické správě. Po registraci muselo jít 70 procent zajatců pracovat do anglických dolů. Při lékařské prohlídce jsem přiznal, že mám křečovité záchvaty z mučení a předchozího strádání. Naštěstí mě prohlížel německý doktor a byl jsem důlní pracovní povinnosti zproštěn. Konečně jsem se dostal domů a začal pracovat v zemědělství. Později moje žena zdědila dům a kusem pole. Začal jsem pracovat ve firmě, která dělala hloubkový průzkum zlepšení kvality orné půdy, pomocí rašeliny, kterou jsem manuálně těžil. Později jsem se živil jako pokrývač doškových střech. Jezdil jsem na kole do práce 40 km každý den a pracoval 60 pracovních hodin týdně. Během zimních měsíců jsem byl však nezaměstnaný. Nakonec jsem pracovně zakotvil u jednoho velkostatku, který jsem nejdřív pomáhal postavit a poté se vyučil lovčím se specializací na výcvik loveckých psů.

 Udržoval jste po válce nějaké kontakty se spolubojovníky nebo nepřítelem?

 Jakmile to bylo vždy možné, navštívil jsem pozůstalé svých kamarádů, který zahynuli v boji nebo v zajetí. Mnohé jsem spravil o konci jejich bližních a ukončil jejich falešné naděje. Bylo to vždy velmi bolestivé, ale byla to naše povinnost. V 50 letech jsem setkal se svým řidičem našeho flakového Demagu – Lenzem. Pracoval již v té době ve vedení jednoho severoněmeckého dolu. Ze strachu, že by v zaměstnání mohli přijít na jeho bývalou příslušnost k Waffen SS, jsme již od dalších návštěv upustili. S bývalými nepřáteli jsem se již nikdy nesetkal.

 

 

 

 

Zanechte komentář

Můžete použít Texy! formátování.


Kontakty:

Parabelum Militaria

Tel.: +420 774 740 808

Internet: www.parabellum-militaria.com

 

Sídlo společnosti:

Horní Žďár 39

36301 Ostrov

Kudy k nám:


© Text 2019 Thomas Posselt. © Design 2019 Bc. Jiří Převrátil. Všechna práva vyhrazena.
Vyrobil v roce 2019 Bc. Jiří Převrátil | email: admin@parabellum-militaria.com | RSS | Prohlášení o přístupnosti | Mapa stránek | Ochrana osobních údajů

Účelem těchto stránek není propagovat jakékoli politické názory či hnutí, především ta směřující k potlačení práv a svobod člověka, ale propagovat historické reálie a badatelské úspěchy několika našenců!