Přeskočit navigaci

Parabellum Militaria – militárie, nakladatelství, historie




Stíhač Hans Berger JG1

Včera se uskutečnilo avizované setkání se stíhačem Hansem Bergrem v Mnichově. K tomuto veteránovi mě přivedl můj přítel a letecký nadšenec a badatel Aleš Kaplan. Po telefonu jsme si domluvili osobní schůzku a společně s dalším kamarádem Mirkem Netušilem z Turnova jsme se v brzkých ranních hodinách rozjeli do srdce Bavorska.

„Jsem rád, že jsem tu nešťastnou válku přežil ! “ Leutnant d.R. Hans Berger – stíhací pilot z Jagdgeschwader 1

Přesně když odbíjely zvony 11 hodin, viděli jsme přicházet pana Bergra na místo schůzky u Německého muzea. Stará německá škola a impozantní dochvilnost. Oba dva moji kamarádi se v minulosti setkali s tímto pilotem již dvakrát a proto přivítání bylo velmi přátelské. Odešli jsme společně do nedaleké kavárny.

Zde proběhl asi dvouhodinový rozhovor, kdy jsem si dovolil pana Bergra vyzpovídat formou interview a zaznamenat tak jeho životní příběh pro české a slovenské badatele a historiky. Na uvítanou dostal dárkové balení Becherovky, přičemž se mu rozzářili oči a s lišáckým úsměvem prohlásil „Ich liebe Bechovka! – Miluji Becherovku!“

Leutnant der Reserve – Nadporučík v záloze Hans Berger

(interview 24.2.2018 v Mnichově, Německu).

Kdy a kde jste se narodil a jak jste prožil předválečnou dobu?

Narodil jsem se dne 9. října 1923 v saském městě Drážďany jako starší syn ze dvou sourozenců. Můj bratr Rolf se narodil o dva roky později. Chodil jsem do drážďanské měšťanky ze které jsem nastoupil do pokračovacího střední školy, kterou jsem však nedokončil kvůli probíhající válce a odchodu k bojovému letectvu.

Ke které jednotce jste nastoupil a kde jste prodělal výcvik?

V prosinci 1941 jsem nastoupil k výcvikové zpravodajské jednotce Luftwaffe. Bylo to kvůli mým pokročilým znalostem angličtiny, kterou jsem si oblíbil a studoval již na základní škole. Absolvoval jsem základní pěchotní výcvik a vše, aby se ze mě stal disciplinovaný voják. Později jsem měl sloužit u odposlechu na operačním středisku. V mých necelých 20 letech , kdy jsem byl plný mládí a síly, se však zrak upínal ke stíhacím hrdinům na obloze. Jejich eposy byly ve všech časopisech a novinách. Proto jsem se dobrovolně přihlásil ke stíhacímu letectvu, kam jsem byl přijat.

Jaké byly vaše další kroky?

Nejdříve jsem studoval 12 měsíců Leteckou Akademii pro důstojníky Luftwaffe. Po úspěšném složení zkoušek jsem od začátku roku 1943 intenzivně trénoval pilotáž různých výcvikových letadel pro stíhače, na francouzském letišti v Bordeaux – Saipol. Získal jsem pilotní průkazy A a B a začal se školit v pilotování stíhačky Focke Wulf 190 A. Poslední čtvrtletí jsme nacvičovali ostrou střelbu na pozemní terče, vlečné terče ve vzduchu a taky bombardování pozemních cílů. Celou dobu nás instruktoři zdokonalovali v pilotáži. Na konci 1943 jsme ukončili výcvik a rozjeli se ke svým frontovým jednotkám.

U kterých bojových jednotek jste sloužil?

Na začátku roku 1944 jsem nastoupil ke stíhací eskadře – Jagdgeschwader 1, konkrétně k 1. peruti / I.Staffel. Naše základna byla v holandském Amsterdammu, s operačním působením proti spojeneckým letadlům, přilétajících z Anglie. Velitelem bylo známé letecké eso Walter Oesau, který lpěl na důkladném výcviku nováčků jako já. Byl velmi oblíben a později když byl v květnu 1944 zabit v leteckém souboji, proti přesile spojeneckých stíhaček, dost nás to všechny zasáhlo. Jednotka byla po něm později čestně pojmenována. Na samém sklonku války, v roce 1945, jsem jako poručík převzal velení III.Staffel u JG1, která byla vyzbrojená novými, proudovými stíhačkami Heinkel 162 „Spatz – Vrabčák“.

Které bojové letouny jste pilotoval a jaké na ně máte vzpomínky a zkušenosti?

Když pominu výcviková letadla, pilotoval jsem nejvíce Focke Wulf 190 A, dále pak Heinkel 162 „Spatz“, Messerschmitt Bf 109 a také dvoumotorový Me 110. Když srovnám Bf 109 a Fw 190, jednoznačně vyhrává druhé letadlo. Jeho rvavá síla, mohutná výzbroj a stabilita jasně překonávala konkurenční 109tku. Bylo to letadlo pro opravdového chlapa. Co se týká dvoumotorové 110tky, tak musím konstatovat, že pilotáž byla velmi fyzicky namáháavá a těžká. Toto letadlo jsem pouze přelétával a samozřejmě zkoušel co dovede. Dodnes nechápu jak s ním mohli některý piloti dosáhnout vítězství, v těžkých leteckých soubojích nad anglickými stíhačkami Hurricane a Spitfire. Od posledního letadla – tryskového Heinkela, jsme mnoho očekávali. Bylo však zklamáním. Letadlo mělo celkem úzký, omezený výhled, pouze kolem kabiny byly ochranné plechy, jinak bylo celé z dřevotřísky. Pilotáž byla velmi obtížná a mnoho nováčků se při výcviku zřítilo a zabilo. Když jste si však „ošahali“ vrtochy tohoto letadla a dali plný plyn, rychlost která dosahovala skoro 1000 km/h, byla opájející a opravdu překrásná. Výkon proudového motoru byl opravdu impozantní. Velikou nevýhodou „Vrabčáka“ byla jeho dřevěná konstrukce. Mnohdy již při prvním či druhém zásahu z palubních zbraní nepřátelského letadla, vzplanul a když pilot okamžitě neopustil letadlo, zřítil se společně se svým letadlem jako jedna ohnivá koule k zemi. Jiná letadla jsem již nepilotoval.

Jaké jsou vaše vzpomínky na bojové lety a kolik jste dosáhl sestřelů?

Sloužil jsem na západní frontě. Ve dne přilétali americké čtyřmotorové bombardéry se svou stíhací ochranou. Ty byly naším prioritním cílem. Moje jednotka byla cvičena na boj především proti bombardérům. Útočil jsem se svou stíhačkou všemi možnými způsoby. Zepředu, zezadu, z boku, zespodu. Naši velitelé se nám snažili předat co nejvíce zkušeností, ale mnozí nováčci jako já prostě nemělo šanci přežít. Zpočátku jsem dělal „dvojku – Krätschmerka“, která hlídala zkušenějšího stíhače, když vedl útok proti bombardéru. Mým úkolem bylo odrazit buď pronásledující nepřátelskou stíhačku, která se snažila zaútočit na velitele nebo dokončit útok na bombardér. Později jsem byl útočící jednička já. Víte, boje byly velice obtížné. Startovali jsme s cca. 50 stíhačkami proti 10 až 20tinásobné přesile. Bombardéry létali ve formacích okolo 500 kusů, se stíhací ochranou kolem 200-300 výkonných stíhaček P-47 a P-51. Dokážete si představit pocit, když letíte sami, stísněni ve své stíhačce a blížíte se k té ohromující mase ocelových monster. Do toho se soustředit, manévrovat a předsadit zaměřovač, aby jste trefili motory či nádrže bombardérů. Při prvním letu mě překvapil strašný kluk a rychlost boje. Najednou byla vystřílená munice a s propocenou uniformou jsem letěl na základnu. Naopak letecké souboje nebo spíše odpoutání od přesily dotírajících nepřátelských stíhačů trvaly věčnost a rozhodovaly jen a jen vaše zkušenosti a koncentrovanost neudělat fatální chybu. Letecké souboje byly opravdu strašné a my jsme viděli jak řídnou naše řady kamarádů. Válka je smutná záležitost.

Ve vašem vojenském albu jsem si všiml fotky, kde stojíte u Focke Wulfu, který má doslova ustřelenou ocasní směrovku. Můžete nám k tomu něco říci?

Och ano. To bylo veliké štěstí! Při jednom útoku na B-17 jsem slyšel jak střely pleskají o můj stroj. To bylo, dá se říci, normální při každém útoku. Pak se však ale ozvala velká rána a já zjistil, že ovládání směrovky skoro nefunguje. Okamžitě jsem přerušil útok a s velkým štěstím nakonec pomocí křídelních klapek a hrou s otáčkami motoru, přistál bez nehody na základně. Když jsem pak viděl poškození, pochopil jsem, že jsem se podruhé narodil. Ale byl jsem mladý a bral to jako normální epizodu běžného stíhače. Udělali jsme si s kamarády fotku na tento šťastný den. Dodnes nevím kdo mě zasáhl. Zda to byly kulomety z bombardéru či kanony dotírajících Thunderboltů. Každopádně Focke Wulf vydržel opravdu mnoho zásahů a poškození. Mnohým pilotům, stejně jako mě, zachránila jeho mohutná konstrukce život.

Kolik jste dosáhl sestřelů? Byl jste sám sestřelen či zraněn?

Dosáhl jsem celkem 8 sestřelů, Všechny proti americkým nepřátelským letadlům. Nepamatuji se teď přesně, ale myslím že 4 z nich byly čtyřmotorové bombardéry a 4 doprovodné stíhačky. Byl jsem celkem 3 sestřelen, přičemž jsem 2krát opustil zasažené letadlo na padáku a jednou nouzově přistál. Nouzové přistání jsem zvolil, protože mi nepřátelský Mustang prostřelil levou nohu a já nechtěl riskovat vykrvácení na padáku nebo při dopadu, kdy mnohdy pilot ztratil vědomí. (pozn.autora: Přesná statistika bojových letů a sestřelů bude určena až po prozkoumání Letecké knihy – Flugbuch, která se dodnes dochovala).

Jaké jste obdržel vyznamenání?

Byl jsem vyznamenán Železným křížem 1. a 2.třídy ( Eisserne Kreuz 1.und 2.Klasse), bronzovou sponou pro stíhače (Frontflug-Spange für Jagdflieger in Bronze) a čestným pohárem Luftwaffe ( Ehrenpokal für besondere Leistungen im Luftkrieg).

Měl jste nějaký talisman nebo rituál či symboliku jako bojový stíhač?

Jsem nevěřící poté co jsem zažil ve válce. Žádný talisman ani rituál jsem neměl. Hodně jsme přeskakovali z poškožených mašin do jiných. Pouze jsme si malovali na svá letadla různé symboly. Já jsme měl na bocích pod kabinou namalované srdce s karetními esy a jménem své momentální přítelkyně.

Mnohé zajímá bojové nasazení proudových He 162. Znáte bojového pilota Wohlenwebera, který dosáhl několika sestřelů na tomto letounu? Můžete nám říci své zážitky?

Od ledna do konce února 1945 jsem absolvoval přeškolení na tento proudový letoun. Zkušenosti jsem již popsal a po pravdě vám můžu říci, že jsem velice rád, že jsem s tímto letadlem nemusel bojově létat. Jsem vděčný, že náš velitel nebyl žádný fanatický nacista a neposílal nás na zbytečná jatka. Těm několika pár horlivým, řekl že na ně doma čekají jejich maminky. Zachránil svým přístupem mnoho mladých životů na sklonku již prohrané války. Přesto však některý taranovali/rámovali svým letadlem bombardér a zahynuli při tom. Taktéž jsem odmítl nabídku převelení k Sturmjägrům – těžce opancéřovaných a vyzbrojených Fw 190 A, které měli těžké ztráty. Celkově byla situace na jaře 1945 katastrofální. Taktická převaha nepřítele, nedostatek pohonných hmot a náhradních dílů, zkušených pilotů, rozbombardované přistávací plochy a útoky Jabos. Nebyla již žádná šance cokoliv zvrátit. Naše tryskáče přišly příliš pozdě!

Wohlenwebera znám osobně znám. Byl to skvělý člověk i velitel. Bohužel jsem se s ním již nikdy po válce nesetkal tak jako s jinými spolubojovníky. Udržoval jsem pár písemných styků a byl na pohřbu svého velitele.

Co následovalo po konci války, jak dlouho a kde jste byl v zajetí?

V květnu 1945 přešla celá naše letecká jednotka do anglického zajetí. Anglický piloti se k nám chovali korektně a jako džentlmeni. Již v srpnu 1945 jsem byl ze zajetí propuštěn. Ihned jsem odjel do Drážďan hledat svou matku. Našel jsem trosky našeho domu a město bylo v totálních ruinách. Hlavně se nacházelo v sovětské okupační zóně a věřte, že se mi nechtělo strávit zbytek života na Sibiři. O zločinném sovětském komunismu jsem neměl žádné pochybnosti. Odjel jsem proto co nejdříve na západ. Před koncem války nám totiž nabídl náš velitel možnost pracovat na jejich rodinném statku, nedaleko Heidelbergu. Bez výučního listu, bez maturity, bez rodiny a totálně švorc jsem jeho nabídku přijal. Přes den jsem čistil koně a kydal hnůj dobytku, vykonával namáhavou práci v zemědělství. Zanedlouho jsem byl přijat díky svým znalostem angličtiny jako pomocník v americkém programu vzdělávání a integrace německé mládeže. Přes den jsem pracoval na statku a poté jsem pomáhal překládat v odpoledních hodinách ve městě Bruchstahl. Můj mnichovský kamarád a spolubojovník mi jednou napsal, že v Mnichově přijímají studenty na bezplatné studium angličtiny v jazykovém institutu. V roce 1951 jsem začal intenzivně studovat odbornou angličtinu a dosáhl nakonec v roce 1959 docentského titulu. V SPI institutu jsem zůstal jako profesor až do roku 1989. Své jazykové schopnosti jsem rozšířil i na francouzštinu a pomohl vystudovat řadu studentů například v právní či vědecké odborné terminologii daného jazyku.

Co vaše rodina a příbuzní?

Dva roky po válce jsem se šťastně setkal se svojí matkou, která odjela ke mě do západní zóny. Můj mladší bratr, který v roce 43 narukoval jako armádní pěšák se vrátil z ruského zajetí v roce 1949. Již nikdy jsme se neoddělili a zůstali ve své blízkosti. Se svým bratrem se dodnes pravidelně navštěvuji. Co se týká mé rodiny, prošel jsem v životě tři manželství. Z prvního vzešla má jediná dcera, která dnes ve svých 70 letech, žije se svou dcerou a dvěma vnučkami v mém rodném městě Drážďany. Má poslední velká láska, o 25 let mladší přítelkyně Ina, zemřela před 20 lety a od té doby jsem sám. Moje osudové ženy to se mnou neměli lehké. To víte, profesor na škole, plné mladých dvacetiletých slečen. (Opět lišácký úsměv 🙂

Doslov:

Pan Berger je ve svých 94 letech velice vitálním a veselým člověkem. Během krátkého přesunu do kavárny, držel pevný krok. 3 krát týdně jezdí 20 minut na kole nebo rotopedu, cvičí gymnastiku. Jí velmi střídmě a skoro každý víkend jezdí hromadnými prostředky za svým bratrem nebo na chatu v Alpách. Pomáhá překládat odborné knihy s vojenskou tématikou z 2. světové války. Momentálně třídílnou edici o historii německého stíhacího letectva, z francouzštiny do němčiny. Během našeho setkání neustále vtipkoval a poplácával nás po ramenou a tvrdil, že je připraven na svůj životní “ Finales de Orchestro – Konec orchestru“. Několikrát zmínil, že je poctěn, že jsme vážili tak dlouhou cestu za ním – nijakým hrdinou a nechává pozdravovat všechny nadšence druhoválečné letecké historie z Česka a Slovenska. Při rozloučení nás silně a přátelsky objal a odešel na S-Bahn.

Na závěr ještě slíbil, že když mu zdraví bude sloužit, pojede s námi na návštěvu do Messerschmitt Muzea v Manchingu a navštíví Letecké muzeum v Kovářské.

Moc se těšíme Herr Leutnant Berger a děkujeme za vaše vzpomínky. Přejeme stálý úsměv na tváři a veselou náladu.

Zanechte komentář

Můžete použít Texy! formátování.


Kontakty:

Parabelum Militaria

Tel.: +420 774 740 808

Internet: www.parabellum-militaria.com

 

Sídlo společnosti:

Horní Žďár 39

36301 Ostrov

Kudy k nám:


© Text 2019 Thomas Posselt. © Design 2019 Bc. Jiří Převrátil. Všechna práva vyhrazena.
Vyrobil v roce 2019 Bc. Jiří Převrátil | email: admin@parabellum-militaria.com | RSS | Prohlášení o přístupnosti | Mapa stránek | Ochrana osobních údajů

Účelem těchto stránek není propagovat jakékoli politické názory či hnutí, především ta směřující k potlačení práv a svobod člověka, ale propagovat historické reálie a badatelské úspěchy několika našenců!