Na jednom srazu nositelů Rytířského kříže veteránské organizace OdR jsem se setkal s bývalým příslušníkem SS puku Der Führer a později 10. tankové divize Frundsberg.
Georg Eberle po základním pěchotním výcviku odjel se svými kamarády bojovat do Ruska, kde utrpěl těžké zranění, ze kterého mi do dnes mrazí. Po své dlouhodobé rekonvalescenci dobojoval svou válku jako osobní spojka známého velitele desáté SS tankové divize SS Brigadeführera a Generálmajora Zbraní SS Heinze Harmela. S tímto veteránem jsem navázal vřelé přátelství a měl možnost několikrát, během jeho pohostinnosti v jeho rodném domě. poslouchat jeho silné příběhy, které prožil během druhé světové války.
Naše první seznámení na mě zanechalo dodnes silný dojem. Podělím se s vámi o příběh, který mi tehdy vyprávěl.
„Jednoho dne během třaskavých mrazů v zimě na počátku roku 1942 jsem dostal rozkaz přesunout se s jedním Oberscharführerem na B-Stelle (Beobachtung Stelle – předsunutá pozorovatelna) před naší HKL – hlavní bojovou linii. Zabaleni do bílých prostěradel po vzoru Ivanů jsme se doplazili do jámy uprostřed země nikoho. V té době jsem byl již zkušený 19-letý mazák a veterán bojů operace Barbarossa a Tajfun – útoku na Moskvu. Na tyhle výlety jsem si vždy bral samopal a několik granátů. A to mi se mi i tehdy vyplatilo. Na frontě se nic nehýbalo a panoval klid. Nikdo nechtěl v tom krutém mrazu cokoliv dělat. Hnul s vámi jen rozkaz velitele nebo osobní potřeba. Uvelebil jsem se na zmzlé hlíně na dnu liščí díry, zatímco Oberscharführer se svým dalekohledem obhlížel okolí. Po chvíli mi začal předávat informace o nepřátelských pozicích a já je zapisoval do mapy. „Nepřátelský kulomet pozice A22 F4.“ zahlásil poddůstojník. Zkřehlými prsty jsem udělal červenou tužkou značku v mapě. Soustředěn do zapisování jsem zaslechl něco jako tupé mlasknutí. V okamžiku mi na mapu přistál kus mozku a krev. Sakra! Tělo předsunutého pozorovatele se sunulo na mě. Z hlavy mého spolubojovníka zůstala pouze spodní čelist a kus zátylku. Helmu a se zbytkem hlavy to odmrštilo za zákop. Silou jsem odtáhl od sebe mrtvé tělo, z kterého pryštila krev. Co teď? Do nočního příkrovu to bylo ještě dlouho a v mrazu při teplotě mínus 30 stupňů Celsia mi hrozily omrzliny nebo umrznutí. Musel jsem zmapovat situaci. Pomalu jsem vystrčil hlavu, jen tak abych viděl. Sledoval jsem před sebou bílou pláň, po které proháněl sibiřský vítr napadlý sníh. Nikde ani živáčka. Pomalu jsem se sesunul zpět do okopu a začal se připravovat na jeho opuštění. Věřte, že jsem se víc klepal strachy než zimou. Pomalu jsem se hrabal z díry. Když jsem se zapřel rukama napůl vylezlý z díry, silná tupá rána do obličeje mě mrštila zpět. Jako kdybych dostal knockout od boxera těžké váhy. Ivan si chytře počkal na situaci, kdy budu nejvíce bezbranný. Vůbec nevím jak dlouho jsem tam ležel v bezvědomí, ale nakonec jsem se probral. Necítil jsem žádnou bolest a ani na svém těle nic neviděl kromě pár cákanců krve. Je má či toho padlého kamaráda? Když jsem chtěl sprostě zaklít nešlo to a cítil jsem ztuhlá ústa. Sundal jsem si rukavici a s hrůzou jsem zjistil, že mě nepřátelská kulka zasáhla do čelisti. Při tom zjištění jsem začal najednou kuckat krev a úlomky zubů a kostí. V tu chvíli jsem si uvědomil, že je to hodně zlé. Naštěstí jsem byl stále v traumatickém šoku a taktéž mráz pomáhal nedát znát bolest. V mozku mi začal pršet proud myšlenek a já si uvědomil, že mám co do činění s nepřátelským snajprem. Měl jsem veliké štěstí, že v té době ruští odstřelovači trpěli nedostatkem explozivních kulek a jak ukázal následují běh událostí, jednu jedinou schytal můj padlý kumpán. Nebyl čas čekat. Pomalu jsem za řemen stáhl svůj samopal z předprsně okopu zpět k sobě. Pro sichr jsem zkontroloval zda není poškozeny a připravil ho k palbě. Z ručních granátu jsem na rukojetích odšrouboval víčka a vytáhl porcelánové kuličky na provázku. Jeden jsem vzal do ruky a připravil se trhnout šňůrou iniciátoru a mrštit ho po nepříteli. Moc šancí jsem si nedával, ale dokud mi ještě ruce a tělo sloužily, nevzdával jsme to. S napětím jsem se připravil. Tři, dva, jedna. Vykoukl jsem z díry a ve zlomku okamžiku jsem viděl plížícího se muže ve sněhu asi dvacet metrů napravo od sebe. Okamžitě jsem vytrhl šňůru z granátu a mrštil ho na pozici snajpra. V rychlém sledu jsem hodil další dva stejným směrem. Hned poté jsem zvedl helmu nad okop. Prásk! Helma odletěla daleko pryč k naší linii. Hned nato jsem se opět vyklonil a vystřílel celý zásobník po siluetě, která v rychlosti přebíjela svou smrtící zákeřnou zbraň. S adrenalinem v krvi jsem uviděl, že jsem odstřelovače zasáhl. Rychle jsem sesunul zpět do díry a přebil svůj samopal. Popolezl jsem o metr dál, abych změnil svou pozici. A zase. Rychle vyklonit a střelba. Viděl jsem malé gejzíry krve po zásazích kulek, které potvrzovaly mou úspěšnou střelbu. Ruský snajpr byl mrtev.
Nebylo však ještě vyhráno. Náš střelecký souboj přivedl pozornost celé fronty. Okamžitě spustily pěchotní zbraně na obou stranách a palba sílila. Musel jsem zmizet. Na mou pozici se začaly zaměřovat sovětské minomety. Smrt svého soudruha chtěli jeho spolubojovníci pomstít. Začal jsem pociťovat malátnost a musel jsem jednat. V gejzírech výbuchů jsem se plazil zpět ke svým. V tu chvíli jsem měl jedinou myšlenku. Přežít! Už jen pár metrů. Přežiju to? Síly mě opouštěly, ale mladé tělo to nevzdávalo i přes velkou ztrátu krve. Nakonec jen pár metrů před našim zákopem mi rudý závoj pomalu zastíral obzor. Než jsem upadl do bezvědomí, viděl jsem jak mi kamarádi běží na pomoc.
O několik hodin později jsme se probral v našem dřevokrytu. Venku stále probíhal boj a byla slyšet intenzivní palba. Zdravotník mi řekl, že kulka odstřelovače mě zasáhla do levé spodní čelisti, prolétla jazykem a vylétla horní pravou řadou zubů ven. Měl jsem neuvěřitelné štěstí. Kdyby byla explosivní, naplnil by se osud mého druha. Velitel mi řekl, že musíme vydržet než palba utichne nebo přijde noc. Pak mě odvezou do týlu.
Tak se i stalo. Za tmy mě převezli na sáních na hlavní obvaziště pár set metrů za hlavní bojovou linií. Ležel jsem tam společně s dalšími zraněnými kamarády a čekali na převoz. Rusové však pálili jak o život. Pomsta za padlého snajpra? Nestačil jsem tuto myšlenku domyslet a upadl do spánku. Náhle mě z něj vytrhl křik a povely. Zdravotníci a jeden důstojník nám rychle rozdávali granáty a ti co mohli střílet dostali zbraně. Já jen vše sledoval nemohoucí na lůžku. Obersturmführer ke mě přišel a řekl mi, že bolševici nečekaně zaútočili v našem úseku a probíhá boj muže proti muži v zákopech. Reálně hrozí, že se brzy objeví u nás. Vtiskl mi granát do rukou a řekl, že je mu to líto. Všem oznámil, že mezi námi a Rusy je pouze on, několik a zdravotníků a dva muži s kulometem. „Je to pak už jen na vás!“ prohlásil a ztratil se s ostatními ve tmě, ze které sílila palba směrem k nám. V tu chvíli jsem si opět uvědomil, že je po mě. Tohle nepřežiju! V dálce jsme slyšeli střelbu našeho kulometu a několika pár pušek. Výbuchy a zase výbuchy nebezpečně kolem nás. Lékař a zdravotníci stále poskytovali pomoc nám zraněným, jakoby se jich válka netýkala. Několik dalších dávek z MG, který se najednou odmlčel. Slyšel jsem v dáli ruské povely a staccato ruských bubnových samopalů. Smrt přichází. Jakmile sem přijdou, odjistím granát a…Do zajetí nepůjdu! Beztak by nás jako příslušníky SS postříleli. Vezmeme pár těch rudých lotrů sebou.
Smířen s tím, že můj život brzy vyhasne jsem náhle uslyšel vytí benzínových Maybachů. Německé obrněné transportéry zastavily v naší blízkosti a spustily palbu z kulometů. Do ošetřovny vstoupil s pár vojáky postarší Sturmbannführer a s úsměvem prohlásil: „Přece vás tu nenecháme!“ Začal pomáhat s transportem raněných do obrňáků. Zaslechl jsem, že přijel osobně z velitelství s ad hoc sestavenou jednotkou a divizní zálohou. Přesun kryjou ještě dvě samohybná děla. Rusové utíkají zpět a bojová linie byla opět obnovena. Byl jsem zachráněn! Statečný Obersturmführer i s obsluhou kulometu padl pro naši záchranu.
Ze svého zranění jsem léčil dlouhých devět měsíců. Byl jsme uznán služby v týlové jednotce a přeřazen k nové vznikající divizi Frundsberg. Zde jsem jako Melder – spojka sloužil na motocyklu DKW 350 a později na BMW R75. Kvůli zranění a bolestem hlavy jsem nebyl přiřazen k frontové jednotce do první linie. Nakonec jsem se stal osobním řidičem slavného divizního velitel Harmela. To ale neznamená, že jsem nezažil další zajímavé bojové okamžiky. Měl jsme ještě dvakrát namále. V Arnhemu a ve čtyřicátém pátém v Maďarsku.
To ale zase někdy jindy.
Poté vzal mou ruku a přiložil můj prst na díru v kosti čelisti a to samé udělal na místě, kudy kulka vyletěla. Projel mnou mráz a on s úsměvem na mou reakci překvapených pootevřených úst prohlásil: „Od té doby trochu šišlám jako Sasové!“
